POUTNÍK – VLASTNÍ ŽIVOTOPIS SV. IGNÁCE Z LOYOLY

Jsem vždy velice rád, když na knihkupeckém pultě najdu mezi duchovními knihami něco z křesťanské klasiky a hlavně z děl píšících světců. A moje radost je ještě větší, když shledám, že jde o vydání solidní, opoznámkované, zkrátka splňující určité nároky, jež se na knihu kladou, aby byla nejen podnětným čtením, ale i pramenem k další práci a také osvětlením jiných textů. V průběhu staletí se totiž vyvinula určitá mluva církve, jistý vnitřní jazyk, a ten zhusta obsahuje přímé i nepřímé citace, samozřejmě na prvním místě z Bible, ale také z děl velkých svědků a učitelů. Kdo chce tomuto jazyku dobře rozumět, vejít do kontextu, měl by sahat po zdrojích, z nichž jsou tyto pravdy brány. A to je jen jeden z mnoha důvodů, proč vyhledávat a přednostně číst takovéto knihy.
Musím vděčně konstatovat, že radost z pramenů v češtině mi křesťanská nakladatelství nyní dělají stále častěji. V poslední době ji ve mně vyvolalo mimo jiné nakladatelství Refugium svým vydáním Poutníka neboli vlastního životopisu sv. Ignáce z Loyoly.
Svatá Terezie z Avily říká, že výborným prostředkem, jak se těšit z Boha, je přátelství s jeho přáteli. A každý životopis světce, a tím spíš životopis vlastní, je příležitostí k navázání takového přátelství, pokud k němu ovšem přistoupíme nikoli jen jako k zajímavému čtení, ale budeme v něm hledat podanou rukou Kristova služebníka, který chce „pomáhat duším“.
Svatý Ignác svou ruku podal a skrze svůj řád stále podává mnoha jinými způsoby. Dal nám například svá Duchovní cvičení a inspiruje nás vyváženou spiritualitou, která na jedné straně nesnáší pasivitu, neboť je prodchnuta vůlí prospívat ve službě Boží, a na straně druhé je nesena vědomím, že růst v milosti je více Božím dílem než lidským. Svůj život zřejmě Ignác nechtěl stavět na odiv: vyprávět o něm se rozhodl až na četné prosby svých druhů. Pokorně o sobě mluví ve třetí osobě jako o poutníkovi, nezastírá svou slabost a hovoří věcně a hutně: na jeho příběh vystačilo necelých sedmdesát stran, a to včetně dodatků. Druhou polovinu stopadesátistránkové knihy tvoří čtivý a poučný poznámkový aparát, který nás uvádí do souvislostí a dobových reálií.
A snad právě přispěním této jasnosti a střídmosti dýchá z Ignácova popisu jeho pouti k Bohu, ke splnění „vůle věčné a božské Dobroty“ a k založení jezuitského řádu, velká síla. Na svou výpravu si Ignác „vzal jako živobytí pouze naději v Boha“. A příležitostí tuto naději a víru osvědčit měl víc než dost. Bůh totiž vůči němu uplatňoval pedagogiku, která vůbec nebyla měkká. Ignác říká:
V té době s ním Bůh zacházel tak, jako zachází učitel ve škole s dítětem, když je učí. A ať už to bylo kvůli jeho nechápavosti, nebo protože neměl nikoho, kdo by ho poučoval, anebo díky pevné vůli mu sloužit, kterou do něho vložil sám Bůh, jasně soudil, že s ním Bůh tak zachází, a tento úsudek si vždy zachoval. Dokonce kdyby o tom pochyboval, byl přesvědčen, že uráží jeho božskou Velebnost.
Co má svítit, musí snášet, že hoří, napsal Viktor Frankl. Voják a šlechtic z Loyoly tento očistný oheň snášel statečně. A nedosti na tom: ještě k němu přidával žár své touhy po větší službě Bohu, touhy bojovat za Boží věc.
Kéž je nám jeho příběh oslovením a pobídkou k tomu, abychom i my všechno činili k větší slávě Boží!
Poutník – Vlastní životopis sv. Ignáce z Loyoly, nakladatelství Refugium, Velehrad 2002.