Dílo byzantského myslitele Řehoře Palamy (1296–1359), mnicha z hory Athos, arcibiskupa soluňského, představuje mystickou syntézu křesťanského Východu. Je rozbuškou mezi ustálenými návyky teologů: nutí nejen k zamyšlení nad společnými znaky východní a západní mentality, ale nadto předkládá k úvaze to nejpodstatnější: má-li být spiritualita věrohodná, musí odpovídat hluboké modlitbě. A tak nám z textů Palamy zaznívají podněty pro styl života, známý z četby Vyprávění ruského poutníka a ze spirituality filokalie.

Palamova syntéza navazuje na tradici Jana Klimaka, Maxima Vyznavače nebo Simeona Nového Teologa. Od Jana Damašského a zejména Pseudo-Dionýsia pramení spekulativní pilíře způsobu vidění, které v plné síle krystalizuje v hesychasmu. Klíčovým tématem Palamova myšlení je proces přetvoření člověka a světa slávou Boží (energií), což vysvětluje v hesychastické metodě vidění Boha v srdci. Pro jeho učení se později vžil název palamismus.